Vyhledat

Třináctero zmačkaných písní

Přesně tolik jich vyšlo na desce Zmačkaná žena. O tom, jak a proč vznikaly a kolik radostí a strastí jejich zrod doprovázelo, vypráví následující článek.


1. Podprsenka


Před lety jsem se ptala jednoho harmonikáře: „Znám tolik vtipů o banjistech, basácích nebo bubenících. Jsou taky nějaké o harmonikářích a akordeonech?“ A on odpověděl: „Jediný vtip o harmonice, který znám, je ta tvoje písnička o podprsence...“


V roce 2014 jsem se osmělila a po Notování jsem se přihlásila taky na Portu. Byli tam na mě moc milí, dokonce mě „posunuli“ do Ústí nad Labem... A taky se debatovalo o textech. A jeden z porotců mi tehdy řekl, že se mu líbí, jak píšu, ale ještě víc by se mu líbilo, kdybych se věnovala nějakým intimnějším tématům.


A tak jsem si vzala jeho radu (k srdci) a vyhranou láhev Myslivce (k počítači) a napsala Podprsenku, ve které si hraju s myšlenkou, jak je příjemné moct se za svým nástrojem schovat, a přetřásám svoje bohaté a rozhodně ne vždycky šťastné životní zkušenosti ženy s nepříliš drobným poprsím. Kromě toho, že píseň je (jak občas při hraní zdůrazňuju) plná výhradně pravdivých údajů, nese taky ekologické poselství.


Foto: Původně jsem doufala, že moji kampaň „Protect animals, wear music!“ převezmou nadnárodní oděvní řetězce, zahrnou mě tvrdou měnou a já budu do konce života už jen popíjet mojito na pláži ve Spojených arabských emirátech, ale zřejmě to neklapne, takže zůstávám dle instrukcí pana prezidenta hladovějícím umělcem.


Písničku hraju na koncertech s oblibou hned na úvod, většinou se při ní vytřídí publikum a lidé alespoň začnou tušit, co je čeká dál. Někteří diváci mají ke konci vystoupení ve zvyku volat: Sašo, hlavně si tu podprsenku nesvlíkej!", což jsem se rozhodla, že budu brát jako pochvalu a dál nad tím raději nepřemýšlím...


To, že by Podprsenka mohla zahájit i celou desku, se tudíž nabízelo tak nějak samo. Pro studiovou verzi jsem jí přidala krátkou předehru s pozvolným nájezdem nástrojů a kromě Honzy Matouše s kontrabasem jsem přizvala taky Davida Šitavance, který to sice stále skromně popírá, ale jeho skvělá hra na ukulele v písničce zdůraznila rytmus a dala jí mnohem větší švih (a to netvrdím zdaleka jen já). No a třešínkou na dortu byl Kuba Semera ze ŠouflŠou, který přišel a zahrál finální oktávový sestup tak bravurně, že ho zvukař Alex ještě na místě ukecal, aby zkusil zaimprovizovat taky do Katastrofické (viz podkapitola devátá).


2. Advent


Písnička, které všichni tvrdošíjně říkají „Striptéři“, je jedna z mladších, ale její kořeny sahají až do roku 2015 a je dost provázaná s Textovou dílnou Slávka Janouška. Sám Slávek může tak trochu zato, že vůbec vznikla, protože kromě toho, že mě přivedl na Textovku, mě taky pozval na její, tuším úplně první, vánoční koncert v Sobotce.


Byla jsem nová a on chtěl, abych určitě vystoupila a prý tak ostatním trochu představila, co vlastně dělám. A nejlépe kdyby byla i nějaká vánoční píseň. Tehdy jsem žádnou neměla, tak jsem alespoň narychlo v autě vymyslela krátkou básničku o adventním kalendáři s čokoládovými figurkami striptérů (dodnes díra na trhu!).


Foto: Zřejmě nejpůvabnější provedení téhle písničky s Textovou dílnou na turnovských vánočních trzích 2019, kdy se hoši na pódiu vžili do role striptérů a bůhví, jak by se to celé vyvinulo, kdyby píseň neskončila včas...


Pak jsme natáčeli album Ježíšku, přines!, kde jsem měla dvě jiné písničky a striptéři šli na chvíli spát. Později mi to ale nedalo, vrátila jsem se k nim, oživila je a přidala jim publikum, které je umělo náležitě ocenit, to jest babičky z domova důchodců. Písnička není, jak se občas někdo domnívá, reakcí na Ježíškova vnoučata, ale je skvělé, že do domovů pro seniory striptéři (a striptérky) opravdu chodí, protože kromě toho, že je to parádní samo o sobě, písnička tím pádem není jen nějaká legrační fantazie, ale prosté vyprávění o životě.


Na desce jí opět přibyla krátká předehra a díky Honzovi Matoušovi jsem si mohla realizovat svůj dávný sen – zazpívat si část písně jen s podbarvením kontrabasu.


3. Námořník


Na začátku byla strouhanka. Bydlíme na venkově a před domem máme zápraží, kterému se v místním kraji přezdívá záhrobec. A jelikož při strouhání tvrdých rohlíků odletují drobky všude kolem, navykla jsem si s nimi v hezkém počasí chodit právě na záhrobec, kde místo složitého umetání a úklidu všechen odpad končí rovnou na trávníku a můžou si ho pak přijít vyzobat ptáčci.


A tam mi jednou do hromádky hotové strouhanky zadul poryv větru a odvál ji částečně z misky ven. Napadlo mě, že stejně jako londýnským dětem přináší východní vítr kouzelné chůvy, jižní vítr (od Nymburka, jak jinak!) by mohl pro změnu vyhánět středočeské hospodyňky do tavern v dalekých přístavech... Vzpomněla jsem si na všechny romantické stereotypy o životě námořníků a zkusila na ně pohlédnout z perspektivy normální ženské, která zrovna v Ouřecích strouhá rohlíky do trojobalu na řízky k obědu. Text zvolna kynul a za občasného hnětení a ukládání k odpočinku se nakonec upekl k autorčině spokojenosti.


Foto: Jedna z mála živých produkcí Námořníka v „plné" sestavě, tj. s Honzou Matoušem na kontrabas a s Filipem Machačem na mandolínu


I když už byla písnička hotová, trvalo docela dlouho, než jsem ji začala hrát. Totiž, abych to neměla tak jednoduché, vymyslela jsem si v poslední části refrénu poměrně rychlý sled akordů Dmi - F - Emi - B, což průměrný kytarista či klávesák vyšvihne levou zadní, ale já se s harmonikou při takovém skákání sem a tam na basech docela zapotím. Takže nezbývalo než cvičit, nadávat si, co jsem si to zase navymejšlela, sakra... co je špatnýho na písničkách o třech akordech... a zase cvičit.


Nakonec se Námořník přece jen dostal do playlistu. Po jednom hraní řekl Ivoš Cicvárek, že by se mu v písničce líbila mandolína. Při plánování desky jsem proto oslovila Filipa Machače, který hraje snad na všechno, co má struny (a skvěle!) především v Isaře. Taky mi pomohl isaří kapelník David Šelemberk, který se mnou a s Filipem vymýšlel aranži (s mandolínou přece jen nemám moc zkušeností). Filip pak přišel do studia a nahrál během čtvrthodiny tři perfektní verze, poděkoval, rozloučil se a odešel. A my pak několik dní složitě vybírali, kterou vzít... Byly všechny přesné a jedna jako druhá! Filip a Honza Námořníka opravdu řádně „nasolili“ a bez nich by to rozhodně nebylo ono.


4. Zmačkaná žena


Titulní písnička desky vznikla v rámci předkoncertní paniky. Ten nápad o nechuti k žehlení jsem sice přežvykovala už dlouho, ale pořád se mi nedařilo uchopit ho za správný konec.


Čímž se dostáváme k té předkoncertní panice. Bylo to na jaře roku 2016 a kamarád Mrca mě pozval na společný koncert s Barborou Mochowou a Ester Kočičkovou. Obě jsou skvělé a tvorba Ester je mi z pochopitelných důvodů velmi blízká. Ale jak už se mi občas stává, jak se koncert blížil, čím dál víc jsem podléhala svým klasickým mindrákům.


Podobně jako se jiné ženy občas zuřivě přehrabují šatníkem a vykřikují, že nemají co na sebe, já klečím ponořená do svých papírů a úpím, že nemám co hrát, že tahle písnička už je mi trochu malá... v tamté už jsem byla až mockrát a není ta zas taková klasika, aby se dala nosit všude... Stejně jako u módy, i u repertoiru tohle běsnění spěje k neodvratnému závěru: Chci něco nového! Ale zatímco garderob chtivé dámy sprintují k oděvním stojanům, já zaplouvám k ohryzané tužce, sešitu s oslíma ušima a k uleželým nápadům.


Foto: Vlasta Bret


O několik tužkových svačinek později byla Zmačkaná žena na světě. A nejen že jsem ji chtěla na albu, rozhodla jsem se podle ní celé CD nazvat – kromě kontextu domácích prací jsem měla pocit, že „zmačkaná žena“ je vlastně takový životní postoj, který je mi blízký. Na rozdíl od minulé desky, kdy jsem název pracně hledala až úplně nakonec, jsem tak měla titul ještě dřív, než se začalo točit, což bylo fajn, protože mi pak ubylo něco starostí v závěrečné fázi tvorby alba, kdy už většinou mívám jazyk na vestě a melu z posledního.


Co se týče studiové verze písničky, ta mi dala ze všech aranží na desce asi nejvíc práce (zdatně sekundoval Facebook) a ze všech písniček se nejvíc vzdálila od své původní, koncertní podoby. Už se proti tomu objevilo i pár námitek. I za takové postřehy od přátel jsem samozřejmě vděčná a vážím si jich, i když v tomhle případě si stojím za tou studiovou verzí.


5. Madeleine


Je načase trochu se podívat do světa. Konkrétně do Paříže. Když jste totiž ženská a hrajete na harmoniku, tak pařížský šanson je hned ta druhá věc, co každého napadne (první je Radúza).


V jednu chvíli jsem proto dostala chuť uchopit tenhle žánr tak nějak po svém. Kdo mě zná, tak ví, že mám ráda klišé a s oblibou si s nimi hraju. Do téhle písničky jsem nacpala všechna možná klišé, co mě jich jen napadlo, a přidala k nimi emoci vyjádřenou slovem, které v běžně překládané folkové hudbě není úplně obvyklé (ale ani ojedinělé), za což jsem si taky, věřte mi, užila svoje. Co se týče těch vulgárních výrazů obecně, asi bych k nim taky ráda napsala něco víc, ale s dovolením si to schovám do dílu desátého, věnovaného písni Tetování.


Původní foto před úpravou: Lucie Soumarová


U některých předchozích písniček jsem psala, jak vznikaly, protože mi to přišlo zajímavé, ale u Madeleine vlastně není moc o čem psát. Už nevím jistě, jestli jsem ji vytvořila na jedno posezení, možná na dvě, ale vím přesně, že to šlo rychle a bylo to pár dní před křtem první desky. Tam jsem ji poprvé zahrála a hned jsem dostala od někoho vynadáno, proč na té desce taky není. Z toho jsem se poučila – na příštím křtu žádné novinky!


Co se týče použitých francouzských výrazů, za zmínku stojí restaurace La Tour d’Argent, uvedená v závěrečném refrénu, ta v Paříži opravdu existuje, řadí se mezi vyhlášené podniky a psali o ní kupříkladu Hemingway či Proust. Tedy ne, že by to tomu hlemýžďovi už nebylo dávno jedno...


6. Aj, ta krajta!


Zatímco u předchozí Madeleine jsem si pohrávala s určitým zavedeným žánrem, u „slovenské“ písničky mohu s čistým svědomím prohlásit, že šlo čistě o jazykovou hříčku. Inspiroval mě manžel, který napsal úvodní dvojverší (o čolkovi) a nezodpovědně ho nechal válet tak, abych ho našla. A tu jsou ty důsledky.


Na Slovensko tu a tam jezdím hrát, ale své znalosti slovenštiny považuju za velmi podprůměrné. Hlavním zdrojem, z něhož jsem při psaní čerpala, se tak stali hlavně slovenští pánové z jedné firmy v Řepově u Boleslavi, kam jsem před lety jezdila vyučovat angličtinu. Zejména pan M., který takřka každou větu začínal slovy: „To u nás v Čadci...“ a naučil mě též kouzelné „neoneskoriť sa“.

Melodie je původní, ovšem co se týče harmonie, velmi záhy jsem zjistila, že se až nápadně shoduje s refrénem staré ruské písně „Дорогой длинною“ (Dorogoj dlinnoju), kterou asi budete znát spíš v její anglické verzi „Those Were the Days“, kterou se roku 1968 proslavila velšská folková zpěvačka Mary Hopkin (u nás ji zpívala třeba Zdenka Lorencová).


A tak místo toho, abych od harmonické shody uhnula, řekla jsem si, že by se toho dalo využít, a naopak jsem některé části refrénu upravila tak, aby se daly zpívat zároveň s popěvkem „daj, daj, daj...“ z ruského originálu. Tenhle bonusový prvek, nebo jak to nazvat, jsme ale nakonec v nahrávce nepoužili.


Foto: Kristýna Licinbergová (během divadelního zájezdu na Ukrajině)


Těsně před tím, než jsme posílali booklet do tiskárny, mě polilo horko, když jsem si uvědomila, že tenhle text vůbec nečetl žádný rodilec... Tu zpívanou podobu jsem už sice měla od pár slovenských bratov schválenou, ale psanou ne! Na poslední chvíli se podařilo sehnat dva ochotné pomocníky, kterým tímto patří můj nehynoucí dík, a zejména se omlouvám milému pánovi, který se ještě pro jistotu ptal, zda „tu ma isť o humor“. Ja dúfam, že áno.


7. Věsta


Slovo věsta jsem poprvé slyšela od jednoho člověka, který si nepřeje být jmenován. Zmínil ho v souvislosti s tím, že kdysi dávno s jednou slečnou i po rozchodu zůstali přáteli a v žertu spolu probírali možnost, že by mohli jednou oslavit výročí vlastní nesvatby.


Když jsme pak před časem dostali pozvání na svatbu kamarádů muzikantů, dostala jsem chuť o té „nesvatbě“ udělat písničku. Z původního významu výročí svatby, která se neodehrála, jsem ale uhnula úplně jinam. A nakonec na té svatbě Věsta ani nezazněla, nebyla ještě úplně hotová. Ale stihla to alespoň na desku, kde tvoří střed a odděluje od sebe první část, která je, řekněme, tradičnější, a druhou část, která obsahuje pár různých výletů a úletů a do níž tím pádem vlastně sama taky trochu spadá.


Foto: Nevěsta a dámy chytající kytici. A ta jedna, co ji chytla, se vdala. Přesně za rok.


Je to jedna ze dvou jemnějších klávesovek na desce, druhá je Jahodový úplněk, která celé album zavírá. U ní jsem se držela hesla „méně je více“, zatímco Věstu se mi nechtělo nechat jen s doprovodem kláves. Nabízelo se přidat basy, ale namísto kontrabasu, který je na desce celkem hojný, mě napadlo použít táhlé basy z akordeonu. Asi to není žádná světová novinka, ale v téhle kombinaci jsem to zatím nikde moc neslyšela. A když už nic jiného, je to zajímavý pokus. Jako by se v nedalekém kostelíku rozezněly (poněkud starší a mírně rozvrzané) varhany...


Při práci na bookletu jsem se snažila hlídat, aby mi někdo tu věstu neopravil na vestu (jako třeba Word). Už se mi to ale nepodařilo na Supraphonu, který k albu uvedl „obsahuje hity jako Vesta“. Takže mě sice trochu mrzí, že to někdo špatně opsal, ale zas na druhou stranu jsem ráda, že je to hit.

8. Dvě kostnatý dámy


Číslo osm na desce má písnička, o které na koncertech s oblibou říkávám, že je to něco mezi Radúzou a Akirou Kurosawou. Radúzou kvůli vypjatému výrazu, Kurosawou proto, že na začátku všeho byl jeho slavný film Rašómon. Vzal mě na něj Alex, shodou okolností stejný člověk, který teď celou desku točil, ještě v době, kdy by mě v životě nenapadlo, že budu někdy hrát na harmoniku.


Dnes už sedmdesát let starý film o zločinu a několika jeho možných verzích podaných poněkud nespolehlivými vypravěči se pro mě řadí mezi nezapomenutelné filmové zážitky. Po letech se ve mně tak nějak rozležel a napadlo mě, jak by asi vypadal příběh, v němž různí účastníci sice prožijí tutéž věc (třeba krádež kabelky), ale pro každého z nich to má trochu jiný význam.


Foto: Rašómon. „...A von schovával se v křoví...“


Asi by bylo snazší napsat to jako povídku, ale pustila jsem se do písničky. Rodila se hodně dlouho, s velkými bolestmi a se spoustou škrtanců. Dokonce jsem už ji jednou začala hrát, ale neměla jsem z ní dobrý pocit, a tak jsem ji zase vyřadila a přepsala refrén a závěr. Právě ten byl asi nejobtížnější – pořád jsem do něj cpala nějakou pointu, poselství, a ono se nakonec ukázalo, že to mnohem lépe funguje jen tak, do ztracena.


Taky doprovod, který jsem si vymyslela, nešel naučit úplně přes noc, zvlášť v těch pasážích, kde jde hlas nebo pravá ruka proti rytmu v basech, ale nechtěla jsem od toho ustoupit, protože když se to povede (cha!), tak to pak člověku dává možnost různě utahovat či povolovat napětí. Chvíli jsem uvažovala o přidání dalšího nástroje do mezihry, ale nakonec jsem to nechala přesně tak, jak to hraju naživo.


A ke zpěvu: tady mám možnost pořádně se vyřádit! Chvílemi to stěží cedím mezi zuby, chvílemi skoro křičím, někde si to hezky prodýchnu a jinde si nechám úplně dojít dech, třeba v druhé sloce ten „hlad“ jen tak zasípu. Na koncertě se vždycky snažím, aby mi hlas došel na stejném místě, ale občas „předýchnu“ a pak se to nepovede. Obecně na většině jiných míst zápasím s nedostatkem dechu, ale tady s jeho přebytkem, což mi přijde vtipné.


9. Katastrofická


Je to smutné, ale tahle písnička je opravdu se vším všudy o mně. Samozřejmě je psaná s nadhledem (nebo alespoň pokusem o něj) a mírně parodickým pohledem na sebe samu, ale ty základy jsou pravdivé. Opravdu mám ráda katastrofické filmy a dobře se bavím i u některých béčkových či horších. (Ale třeba pětihlavý žralok byl už i na mě moc.)


Pokud by se někdo rád pošťoural, tak přiznávám, že všechny katastrofické filmy v písničce zmíněné opravdu existují, ale v jednom případě jsem se dopustila jisté faktografické chyby. Zatím na ni ale nikdo nepřišel, takže dělám, jako že neexistuje...


Katastrofická je tuším úplně první písnička, kterou jsem si napsala pro ukulele (popř. uke-banjo, které slyšíte na nahrávce). Kapesní kytaru se čtyřmi strunami považuju prozatím za to nejbližší kytaře, nač jsem ochotná hrát. A tu je na místě zmínit jeden zásadní aspekt celé Zmačkané ženy: je to folková deska zcela bez kytar. Nikoliv ojedinělý, avšak rozhodně záslužný počin!


Foto: Vlasta Bret


Zajisté si nelze nevšimnout, že kromě Honzova kontrabasu se na konci písničky objeví taky tuba, na kterou si někteří z vás jistě pamatují z úvodní Podprsenky. Hraje na ni opět Jakub Semera z kapely ŠouflŠou a ještě ve chvíli, kdy nahrával svou slavnou oktávu do výše zmíněné Podprsenky, netušil, že bude mít na desce ještě jeden part.


Byl to nápad zvukaře Alexe, který Kubovi řekl, aby zkusil do závěru Katastrofické jen tak zaimprovizovat. Kuba si to párkrát zkusil a pak udělal tuším tři verze, z nichž jedna se skvěle povedla a finále písničky tím povýšil na úplně novou úroveň!


10. Tetování


Kdo mě zná, tak ví, že ačkoliv jsem děvče krotké a slušně vychované, tu a tam se mými písněmi nějaká ta peprnost mihne. Důvody k tomu mám různé, většinou se liší případ od případu – třeba u Madeleine, uznejte, by bez toho refrénového „nasraná“ prostě píseň neměla ten správný šmak.


U Tetování je to samozřejmě také dáno obsahem. Mimochodem, písničku jsem napsala v děsivé rychlosti jednoho zimního odpůldne v domnění, že to bude jen takový jednorázový žertík, kterým potěším známé.


Postupně si ale získala mezi posluchači dost výraznou popularitu, takže i když vím, že v očích některých akademičtěji založených publicistů se tím dobrovolně nálepkuji jako vulgární, rozhodla jsem se ji zařadit i na desku. Právě kvůli lidem, kteří ji mají rádi a chtějí ji poslouchat. A taky kvůli sobě. Protože takhle teď prostě píšu a tahle deska má být určitým zachycením tvorby v čase. Jinak by to bylo jako posílat vám fotografii, na které bych si nechala srovnat křivý nos, vyklenout obočí a nafouknout rty...


Foto: Ksichts‘ Choice! Autorka s křivým nosem, nesouměrným obočím a splasklými rety


Ono je to s tou tvorbou totiž těžké. Když je člověk alespoň průměrně inteligentní, velmi rychle pochopí, že každá hudební scéna vám odpustí hodně, pokud se držíte jejího pojetí. Třeba pokud jste laskaví, nevulgární a vznešeně metaforičtí. Psát v tomto duchu by asi nebylo úplně těžké, ale pokud vám to nejde od srdce, pak netvoříte, ale šmirklujete artikl na míru.


A já mám občas chuť být laskavá, nevulgární a, sakra práce, jednou za uherák i vznešeně metaforická... Ale taky mám občas chuť se vztekat, komentovat, utahovat si (většinou ze sebe), pokoušet trpělivost, brečet, smát se, a to všechno chci dostat na papír. A kolikrát už ve chvíli, kdy to píšu, vím, že bude problém. Ale říkám si, že to k tomu prostě patří a je to lepší, než být k ostatním a především sám k sobě neupřímný.


A jsem moc vděčná, že jak mezi posluchači, tak i mezi těmi publicisty, či dokonce kritiky se najde pár takových, kteří tyhle písničky neodmítnou apriori jen kvůli pár jadrnějším výrazům. A nejvíc se těším, až budu tu Madeleine s Tetováním pořvávat v sedmdesáti!


11. Facebook


Ačkoliv se to nezdá, Facebook je na celé desce úplně nejstarší kousek. Alespoň jeho větší část, kterou jsem napsala už roku 2011. A od začátku byl problém s doprovodem – představa měla trochu náskok před tím, čeho byly schopné ruce... Na harmoniku jsem tehdy hrála krátce a neuměla skoro nic kromě základních doprovodů. Vypomohl Vorel, který se mnou písničku hrál na kytaru, ale pořád to nebylo úplně ono, a tak jsme ji po čase vyřadili. Prostě ještě nepřišel její čas.


Před pár lety jsem si na ni vzpomněla, dopsala k ní prostřední ždibec a chvíli ji zpívala na koncertech jen za doprovodu luskání prstů. To už bylo skoro fajn, ale jen skoro. Na desku jsem s ní vlastně moc nepočítala, ale řekla jsem si, že když už ty aranže připravuju, zkusím udělat i tuhle a uvidíme. Nabídla jsem ji Honzovi a on k mému překvapení souhlasil, jen trochu prskal, že G moll pro něj není úplně ideální tónina.


Foto: Panna a Vorel v Galerii Pojedy 2012. Jedno z prvních a zároveň posledních předvedení Facebooku na veřejnosti, než byl nadlouho odložen.


Ještě při nahrávání jsem nevěřila, že se to povede, a pořád jsem tak nějak napůl počítala s tím, že ji nakonec nezařadíme. Ale ono to znělo vážně dobře, dokonce najednou tolik nevadilo, že ten text je vlastně jen taková hříčka. Ve verzi s klávesami a basou by to asi klidně mohlo ven, ale chtěla jsem zkusit ještě přidat jemné štětky na činel v dlouhé mezihře uprostřed, pro zdůraznění rytmu.


A tak jsem oslovila Jirku Jelínka z Hudby Praha, který to nahrál úplně bezvadně – nebylo to žádné šolíchání činelu, ale plnohodnotná perkusní sekce! Takže bylo jasné, že Facebook na desce přece jen bude.


12. Rozveselovací


Popravdě nevím, co mě popadlo, že jsem dostala chuť naučit se jódlovat. Ale dostala. Chvíli jsem uvažovala, zda manželovi uzmu jeho fešné lederhózny a vyrazím na Octoberfest, ale nakonec jsem se spokojila s druhým nejlepším řešením, tj. našla jsem si tutoriál na YouTube.


Písnička pak vznikla tak nějak sama a relativně rychle, koneckonců po hudební stránce na ní nic zapeklitého není. Na rok si přesně nepamatuju, ale vím docela přesně, že jsem ji poprvé hrála na jednom ze společných koncertů s Inženýrem Vladimírem, v útulném, dnes už bohužel zaniklém pražském klubu Jiný kafe, kterémužto bych tímto ráda věnovala tichou a láskyplnou vzpomínku.


Foto: Na Octoberfest se sice autorka nepodívala, ale zato strávila příjemný večer s Photoshopem.


Stejně jako předchozí Facebook, i Rozveselovací patří mezi ty, které to měly při nahrávání nahnuté až do poslední chvíle. Kromě toho, že jsem z nějakého důvodu měla pocit, že by na desce měla být buď Aj, ta krajta!, nebo tahle, ale ne obě, se první verze vůbec nepovedla a musela se točit napodruhé.


Nakonec to ale dopadlo celkem uspokojivě, takže zůstala. Při koncertech ji hraju většinou na konci, protože žádnou větší ptákovinou už ji neumím přebít, a proto i na desce vyfasovala jednu ze závěrečných pozic. Zřejmě jsem sázela na to, že pokud posluchač došel až sem, už stejně mele z posledního a mohlo by ho probrat... leda tak jódlování.


13. Jahodový úplněk


Víte, jak občas vznikne text na nějakou melodii, ale k hotovému textu nakonec napíšete melodii úplně novou? Tak podobně to bylo s Úplňkem, až na to, že k té nové melodii jsme pak napsala ještě další novou verzi textu.


Původní verzi byste v tom už tudíž nenašli ani s hornickou lucernou – šlo o jeden z úkolů na Textové dílně, který se sice úplně nevyvedl, ale zůstal nápad na písničku o tom, jak je někdy hezké nemít úplně všechno, co by člověk chtěl mít.


A nakonec, cestou necestou, přes hory přes doly, je z ní tohle. Harmonické základy jsou odněkud z hlubin šuplíku a kombinují několik motivů mezi sebou. V živé verzi se připojuje i kontrabas, ale pro desku se mi líbila komorní verze pouze s klávesami (a špetkou harmoniky pro oživení mezihry). Ze všech písniček jsem se u téhle (a u Věsty) trápila se zpěvem, halt to není úplně moje komfortní zóna, ale občas je potřeba zkusit něco nového.


Občas se někdo ptá, proč jsem ji na desku zařadila jako poslední. Měla jsem pocit, že v téhle atmosféře deska skončí přívětivě a je na rozloučenou sympatická.



Antibonus aneb Co se nevešlo:


Pivo


Tuhle písničku jsem s oblibou hrávala za starých kabaretních časů a měla být na debutové desce Kam nepřijde den. Jenže se díky mým chabým zkušenostem nepovedlo ji nahrát. Při natáčení Zmačkané ženy jsme ji natočili už mnohem lépe, ale nakonec jsem ji na desku nedala, protože mi přišlo, že z ní koncepčně trčí jako vidle ze saténu. Je to smutné, ale Pivo zkrátka zmeškalo svoji šanci.


Cibule


Jedna z novějších písniček, kterou jsem chtěla nahrát na ukulele s harmonikovým sólem. Nahrávka byla víceméně hotová, když jsem začala písničku zkoušet s kontrabasistou na plánovaný stream. I přihodilo se a ten talentovaný mizera vymyslel tak skvělou basovou linku, že bylo jasné, že bez basy se může jít nahrávka leda tak klouzat. Což nás vrátilo do bodu nula. A na to, abychom to znovu celé nacvičili a nahráli, už scházel čas i síla. Ale Cibule, doufejme, svoji příležitost ještě dostane.


Příliš hlučná noc


Jedna z písniček, která se objevila na CD Textové dílny Ježíšku, přines! Melancholická balada o alkoholikovi patřila od samého začátku k mým oblíbeným a chtěla jsem si ji na desku dát v sestavě klávesy - kontrabas. Jenže problém nastal u aranže - byla jsem zvyklá hrát ji sólově a s kontrabasistou jsme si zdvojovali basy. Takže všechno zpět a přearanžovat klávesový part. Bohužel jsem se k tomu už nedokázala přinutit, a tak si radši představuju, že třeba jednou k těm mým asi třem vánočním kouskům připíšu pár dalších a vydám si vlastní vánoční album.



84 zobrazení0 komentář

© 2023 by EDDIE BAKER. Proudly created with Wix.com